rok 2006

26.11.2006 Procházka na Štandl

V nědeli se k nám do Místku stavil brácha společne s Aničkou a Zlatkou, a tak jsme vytáhli psí smečku na menší procházku. Zbrázdili jsme svahy blízkého Štandlu, sluníčko svítilo a bylo moc příjemně. Jsem zvědavá jak bude příští týden na dogtreku. A jak bylo tak hezky, tak naše čtyřnohé plyšáky nenapadlo nic lepšího, než se vyráchat v potoku. Cestou tam i cestou zpět. To bylo povzbudivé aspoň v tom, že jsme je nemuseli doma koupat.

12.11.2006 Dogtrek Visalaje

Sestava: Anička, Efka, Jirka, Líza, Luki, Markéta, Sandy, Zlatka

Tak nakonec dopadlo vše jinak než jsem plánovala. Jelikož je v současné době již po čtvrté hodině odpolední skoro tma, rozhodli jsme se výrazně upravit plán cesty. A také ostatní rencali, že 40km je až moc. Ale co se dá dělat.

Dali sme si tedy sraz v 9:00 u kostela na Pražmě. Luki s Aničkou a Zlatkou tam byli nečekaně brzy a tak jsme následující čtvrt hodiny na sebe navzájem čekali, ale 100m od sebe, aniž bychom o sobě měli tušení. Když jsme se nakonec našli, spojili jsme se v karavanu a odjeli směr původně Krásná, ale skončili jsme kvůli sílícímu dešti až na Visalajích s tím, že tam už si určitě nějakou trasu najdeme. A taky našli.

Začali jsme procházkou na Bílý kříž a již cestou tam jsme začali zpochybňovat zdravý rozum toho, kdo dělal kilometráž u turistického značení. Cestou nám buď pršelo nebo sem tam spadla vločka. Tesně před naší první zastávkou jsme narazili na Experimentální ekologické pracoviště. Za Bílým křížem jsme se stavili v restauraci, kde nás i pejsky uvítali s nadšením a poskytli nám sřechu nad hlavou. Než jsme spořádali objednané smažáky a segedýny, venku se přehnala jak deštivá tak snežná bouře a nám se povedlo vyjít do jakš takš slušného počasí.

Dále se pak šlapalo dle Lukiho správným směrem, ikdyž jsme se pak museli vracet. Cestou jsme ale narazili na starý vojenský bunkr a sněhové plotny, což nám i psíkům námahu vynahradilo. Věřím, že pochopíte sami, co udělalo radost komu.

Cesta se dál vinula do kopce i z kopce, až jsme narazili na asfaltku a tu jsme již opustili jen na chvíli. Byli jsme za ni i rádi. Psi lítali po polích, těm to bylo jedno, ale my se nemuseli brodit nikde bahnem. Při počasí, jaké panovalo, se nebylo ani čemu divit. Místy trocha mraků, místy mraků trochu více. Sem tam kapka, sem tam sněhová vločka, sem tam kroupa. Prostě ideální dogtrek, protože, konec konců, nikde ani noha, jen my a psi. PARÁDA. Dokonce na celých 30s vysvitlo i sluníčko.

Chůze nás zahřívala a tak si nikdo nemohl stěžovat, že by mrzl. Cesta se pak ke konci vinula kolem krásných říčních kaskád, nádhera. Určitě si tuto procházku zopákneme i v létě, aby se psi mohli za parných chvil prohánět korytem. Na konec už jen závěrečný vražedný stoupák a už jsme zase stáli na parkovišti na Visalajích, ometali auta od sněhu, odmlžovali zarosené okna a okýnka a soukali promáčené sebe i psiska do tepla našich dvoustopých přátel.

Výlet to byl opravdu zdařilý a nikdo si nakonec nestěžoval, že se přidal. S bráchou jsme se loučili slovy: "Až zase příště něco bude, dejte vědět!" V mém překladu: "Bylo to fajn, příště jdeme zas!"

Takže hurrá na další plánování.

01.11.2006 Propozice Dogtrek

Na 12.11.2006 plánujeme dogtrek. Prozatimní složení Efka+Sandy, Jirka+Líza, Markéta+Taj, Lukáš(Anička)+Zlatka

Sraz:

kdy - 12.11.2006

kde - Klokočůvek, Hotel u Maria skály (asi 2km od železniční stanice Heřmánky, možno zajistit svoz autem)

v kolik - bude upřesněno

Trasa:

délka +/- 41,5km

přesnější popis je překvapení, asi 1/4 tratě vede přes mestečka a vesnice - možnost občerstvení v civilizaci, jedná se o okruh, tedy nevracíme se stejnou cestou, konec opět v Klokočůvku

Povinná výbava:

dobrá nepromokavá obuv, teplá bunda, čepice, rukavice, čelovka(baterka), voda(kokinka) a miska pro psa, proviant pro psovoda, penízky na papu

Doporučená výbava:

pláštěnka, mapa KČT 59 Opavsko, foťák, termoska s něčím pro zahřátí

Kdo má zájem se přidat, dejte mi vědět.

21.10.2006 výlet Olešná-Hukvaldy-Olešná

Sestava: Efka, Jirka, Líza, Luki, Markéta, Sandy, Taj, Zlatka

Již několikrát jsme se marně pokoušeli dojít na Hukvaldy z Olešné, ale zatím vždy neúspěšně. Proto když přišla řeč na to, kam vyrazíme o volné sobotě, bylo již předem rozhodnuto. Koncem týdne se nás snažili počasáři vystrašit a hlásili zimu a déšť, ale díky bohu jim jejich předpovídání nevyšlo. Ráno sice byl sem tam mrak, ale nezadržitelně se mezi nimi dralo zlaté sluníčko a vypadalo to čím dál tím lépe.

Ráno jsme se nějak nemohli s Jirkou vyhrabat z postele, ale s vědomím, že máme sraz v devět u Olešné, se nám to kupodivu nakonec povedlo. Něco po půl deváté jsme nabrali na Dubině Markétu s Tájem, a tak posádka našeho vozu byla kompletní a vyrazila jsme na míso určení. Při dojezdu na Olešnou se potvrdily mé obavy, že tam kde jsme chtěli původně parkovat to asi nepůjde, jelikož právě probíhal výlov Olešné, a tak se všude motala spousta rybářů a tam kde nestál rybář, tam stála pro změnu rybí káď. Nakonec se útočištěm pro naše plechové miláčky stalo parkoviště za aquaparkem, kam také dorazil můj brácha Lukáš se svojí barzojkou Ztovláskou.

Bylo něco málo po deváté a my byli opásáni a nachystáni vyrazit. Přebrodili jsme se přes smečku rybářů na hrázi a už jsem zahýbali do prvního lesního úseku našeho výletu. Lukáš cestou dostal pár rad co s jak se Zlatíčkem, aby se jim spolu lépe pracovalo a tak cestou necestou jsme se řítili k našemu vysněnému cíli.

První větší zastávku jsme uskutečnili na Barborce, kde jsme se posilnili napili a také společně se psy na chvili odpočinuli. Toto místo pro nás také znamenalo mylník, jelikož zde vždy zkončily naše pokusy o dosažení Hukvald. Poučeni z předchozích nezmarů, jsme se vydali vpravo za hotel a hnedle asi po 100 metrech jsme opět začali tápat. Toto místo nám je opravdu osudným a opět jsme zvolili nesprávnou cestu. Jak se však později ukázalo, vytvořili jsme si nakonec docela slušnou zkratku, ale málem jsme při téměř kolmém stoupání přišli o všechny zbytky našich sil. Odměnou nám snad jen mohlo být následující pozvolné klesání, avšak s narůstajícím děsem, že tudy půjdeme zase zpátky nahoru, až se budeme vracet.

Dále se již nic zvlášního neudálo, psi lítali jak splašení sem a tam a tímto způsobem jsme dorazili, představte si, až na Hukvaldy. V místní restauraci jsme zakotvili na verandě a získali úplně úžasný stůl až na samém konci, kde měli psi dostatek místa a klidu si odpočinout. Táke my jsme zde dotankovali sil a s plnými bříšky vyrazili domů.

Začátky sice byly po obědě poněkud složitější, ale pak jsme se nějak rozešli a ani nevím jak, jsme už zase stáli pod Barborkou. Malá pauza neuškodí, a tak jsem si koupili něco k pití a zaparkovali na místních lavičkách. Udělali jsme si pár fotek psů a hurá zase na cestu. Po nejpříkřejším klesání jsme věděli, že nejhorší je za námi a Olešná je coby kamenem dohodil. Udělali jsme si závěrečnou společnou fotku, aby bylo na co vzpomínat a vyrazili přes les a hráz zpět na parkoviště.

Sluníčko nám svítilo celou dobu na cestu a jelikož už nebylo moc teplé šlo se moc příjemně. Celý les byl rozzářený paletou zimních teplých barev, na loukách se zelenala poslední letošní tráva a všechno úžasně vonělo. Byl to prostě překrásný výlet, který nás bude o to více motivovat, aby jsme se opět sešli a vyrazili a hafanama do přírody.

Musím strašně pochváli Sisinku protože jsem nečekala, že dokáže celý den lítak spolu s borderkama. Sice pak nemohla druhý den pořádně chodit, ale její úsměv od ucha k uchu po její oblíbené bahenní koupeli, mě ještě dlouho bude hřát u srdíčka. Tak zase příště.

16.-18.06.2006 Bedea Kroměříž - O Bedeáckou hvězdu - závody agility

Tak konečně zase nastal ten pravý den vyrazit na závody. Tentokrát jsme se rozhodly vyrazit už v pátek a pořádně si to užít. Ve složení Markéta s Tajem a Dandy a já se Sandy jsme se naskládali po páté odpoledne do Markétina auta a vyrazili směr Kroměříž. Tentokráté jsem si mapu nastudovala ještě poctivěji než posledně a tak nám nebránilo nic v odjezdu.

Vzaly jsme to přes Klimkovice, Bílovec, Fulnek, Odry, Hranice a Přerov a až sem to bylo vše O.K. Jenže kdo by pak řekl, že z Přerova už nebude Kroměříž značena. Ze zastrčeným koutů mozkových závitů jsem vydolovala informaci, že někde poblíž jsou Otrokovice a tudíž i Zlín, a tak jsme se vydaly na zkušenou. Díky bohu se na cedulích už kousek za Přerovem začal ukazovat Hulín a já věděla, že jsme na správné cestě. Projeli jsme Hulínem, odbočili na Kroměříž a tam jsme se trošku potočili, jelikož jsem již odmítala po zkušenosti uvěřit, že by snad byly v Kroměříži značeny Kotojedy. A nakonec byly, mršky jedny podšité! Projely jsme celými Kotojedy a už před námi byla nově vyasfaltovaná cesta až ke cvičišti Bedea Kroměříž.

Hned po dojezdu jsme vypustily naši smečku a šly se rozhlédnou po někom z klubu, komu bychom se mohly hlásit. Nikdo tam už nebyl a tak jsme se dle instrukcí již dorazivších závodníků ubytovaly na určeném place. Se stanem bylo vše v pořádku, jen se potvrdilo mé neblahé tušení, že se někam jinam než do kufru zatoulala naše žaba na foukáni podušky, holt jsme si musely roztáhnout plíce. To už jsem byly ale v naprostém obležení dotěrných komárů, kteří byli vůči lidem v drtivé převaze. Dobudovaly jsme náš příbytek, postavily pergolu u parkůru, složily klec a rozložily židličky, povečeřely a hajdy na kutě. Samozřejmě jsme s Markétou ještě dlouho do noci klábosily, ale to už tak prostě má být:-)

V sobotu jsme se probouzeli po úžasně teplé noci do podmračeného počasí. Já si neztěžovala, jelikož vím, jak je pro Sandy vedro úmorné a výkonnost jde vždy rapidně ke dnu. Zaprezentovaly jsme se a doslali skvělé dárečky od Friskies a Pro Planu. Díky našemu včerejšímu budovatelskému úsilí jsme se již pohodlně posadily do zbudovaného základního tábora a užívaly si narůstající nervozity. Prvním během byla hra a to hlavně pro to, aby se závodníci seznámili s docela netypickým proskokovým kruhem. Nám se se Sandy ale líbil a Tajkovi asi taky, protože si s Markétou zaběhl pro první místo. Dále se běžel zkouškový jumping, zkoušky a open. Bylo super že se nám povedlo doběhnout všechny běhy, výsledky celých závodů má Sandy na svých stránečkách. Tajka měl bohužel po nějaké době reakci na střelbu z vedlejší střelnice a podobně jako více psů se nedokázal na běhy plně soustředit a to se odrazilo i na jeho výkonech.

Závodní den skončil, počkali jsme si až nám vyhlásí první Markétku s Tajem a vyrazily do města za koupáním a něčím na zub. Já osobně už pomalu začínala umírat hlady. Dle instrukcí domorodců jsme našly místní skvělou vodní nádrž a nelíbila se jen nám, ale hlavně našim pesanům. Ti z ní byli natolik nadšení, že i Dandinka hodila pořádného kraula, nedal se zahanbit ani Taj a mojeho Sysla jsme musely od vody tak často uřvávat, že jsem si ji už málem připla na vodítko. Po kratičké osychací procházce jsme se naskládali do auta a začalo naše hledání restaurace, kde nám uvaří a nebudou jim vadit tři psi.

V Rybářské baště poblíž vody by nás sice se psy vzali, ale mělo to háček, už tam nevařili, a tak jsme šli o dům dál. Přesněji jsme skončily v Kauflandu, aby jsme si stihly nakoupit než nám tam zavřou. Repelent byl jednou z nejdůležitějších věcí. Na parkovišti nám pak doporučili restauraci Sport, která se nakonec stala našim útočištěm a naplnila nám kručící bříška. A opravdu musím kuchaře převelice pochválit!! Jak jsme se večer vrátily zpět na cvičák, nakrmily jsme dravé šelmy, odpadly do spacáků a za chvíli měly hlubokou půlnoc.

Neděle probíhala obdobně jako sobota, jen bylo daleko větší vedro a sluníčko opravdu nemilosrdně pálilo. Vzdávám holt rozhodčím, které to tam po oba dny odstály. Tajkovi si vedlo mnohem lépe, pro změnu vyhrál zkoušku, ale co hlavní zaběhli si s Markétou pro výbornou! Sandynka taky podala skvělý výkon, opět doběhla všechny běhy, opět z toho byla další bramborová, ale v součtech jsme stáli na bedně, takže paráda.

Vyhlášení tentokrát trvala i s přípravou strašlivě dlouho, tak jsme pak jen v rychlosti naložili napůl mrtvé pejsky a vyrazily domů. Po cestě byla jen malá přestávka na osvěžení psů a už jsme stáli zase u nás na parkovišti. Dobrodružství skončilo, hladina adrenalinu pomalu klesla k normálu. Hurrá na další závody!!