Psi dokáží přiřadit neznámé slovo neznámému předmětu tak, že vyloučí známý. Mají model zahrnující existenci cizích myslí. A dokonce dokáží přinášet předměty po ukázání fotografie.

Border kolie patří k inteligentním psím plemenům. Známá je například border kolie Rico, která se naučila znát názvy asi 200 předmětů a po zadání jména aportovat správný z nich. Rico dokonce umí to, že když dostane za úkol přinést předmět, který je označen zatím neznámým jménem, vybere ho mezi známými (tedy vyloučení: musí to být tohle, protože to není ani tohle, ani tamto). Navíc si přitom toto nové slovo s předmětem spojí a nadále ho „zná“.

Kolem těchto schopností existuje celá řada dosud otevřených otázek: tak například – mohl by se Rico naučit předmět NEpřinášet, eventuálně s ním namísto aportování podniknout nějakou jinou akci? Dokázal by spojit název i s jinými věcmi než s malými předměty, které se dají přenášet? Každopádně jazykové dovednosti této border kolie jsou srovnatelné s šimpanzi či gorilami. Fakt ale je, že lidské děti se učí jazyk i jinak, než jen pojmenováním/ukázáním.

Nyní border kolie prokázaly další schopnosti. Ukázalo se, že dokáží z vedlejší místnosti přinést předmět, který jim člověk ukáže. Nedosti na tom, předmět nemusela být přesná kopie, ale i zmenšená verze, „zástupný symbol.“ Podařilo se dokonce naučit psa, aby předmět přinesl poté, co mu byla ukázána jeho fotografie; to však dobře zvládla pouze jediná border kolie a ostatní s tím i po tréninku měly potíže. Nicméně i k nejjednodušší verzi, přinesení předmětu po ukázání repliky, bylo psa třeba vycvičit.

Experiment provedla Juliane Kaminski s kolegy z Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology v Lipsku. Šimpanz nebo delfín v takovém testu selže, protože po ukázání fotografie nepochopí, že po něm něco chceme. U psa jde tedy nejen o doklad inteligence, ale i toho, že má zakódovanou snahu člověku vyhovět.

Zdroj: ScienceNews.

Otázka: Dokázal by se pes naučit přinášet věci „stejné kategorie“, tj. třeba po ukázání jedné bačkory přinést jinou, vizuálně nepodobnou? (Tedy za předpokladu, že by předtím věděl, že oboje jeho pán nosil na noze.) Dokázal by obecně pochopit, že jeden objekt může jiný zastupovat/reprezentovat?

U border kolií je známo i učení psů jiným psem. Jeden experiment je zvlášť udivující: když měl hafan kutálející míček v tlamě klacek, další psi reprodukovali činnost tak, že nesli míček v tlamě, což je pohodlnější („on by ho také nesl v tlamě, ale nemohl, protože tam má klacík“). Naopak, když pes s prázdnou tlamou míček kutálel, začali ho rovněž kutálet („asi jde o to míček kutálet, jinak by ho přece vzal do tlamy“). Těžko to označit jinak než za logickou dedukci, také to vypadá jako důkaz modelu světa, v němž jsou zahrnuty i existence cizích myslí. Jiné mentální schopnosti jsou ale u psů překvapivě „zadrátovány natvrdo“, jak jsme psali v článku Drobná změna v psím genu zcela změní komplexní chování. To, že něco zvládne výjimečně chytrý pes, také ještě neznamená, že to zvládne pes obecně. Každý člověk také neumí z hlavy násobit trojciferná čísla.

autor Pavel Houser, ScienceWorld.cz

Během několika generací se podařilo vyšlechtit dvě různé linie u dalmatinů, které se liší podle toho, jak běží za koňským spřežením (jen někteří psi dokážou běžet za kopyty koně před nápravou). Není to záležitost výcviku ze strany člověka ani sledování jiných psů, ale opravdové „zadrátování“.

Nedělá nám zvláštní problém připustit, že rozdíl v pár genech způsobuje, že jedno psí plemeno má takové a takové uši či srst a u jiného plemena je tomu jinak. V obecné rovině připustíme různé povahové sklony. Ale že by malá genetická odlišnost mohla „natvrdo zadrátovat“ nějaké vzorce chování, to zní divně, zavání to zločinem genetického determinismu. Zvlášť u tvorů, kteří se jistě učí a mají kulturní evoluci i nespornou inteligenci – jako jsou vlci/psi.

Přitom rozdíly opravdu musí být dány jen několika málo geny – systematické křížení psů se provádí až od cca 18. století. Do té doby jistě hrálo roli, jaké měli psi povahové vlastnosti, ale selektovali se spíše negativně (když byl hlad, začalo se tím nejprotivnějším). Kolie a další pastevečtí psi mají ale i tak své instinkty (sledování pohybujících se předmětů včetně třeba na dálku ovládaných autíček, shánění stáda k sobě) vrozené, stejně jako novofunlanďák zálibu ve vodě. Když oba druhy zkřížíme, dostaneme populaci, která bude mít jednu z vlastností, obě nebo žádnou. (Podobné velmi zajímavé kombinované vlastnosti lze pozorovat třeba i u kříženců psů a vlků.) Můžeme získat i stabilní nové plemeno v určité kombinaci.

Geneticky zadrátováno je dokonce i to, zda pastevecký pes má tendenci shánět dohromady ovce nebo krávy. Například skotskou kólii, ovčáka, na pasení krav údajně přeškolit prostě nejde. (Poznámka: tady by bylo zajímavé zjistit, co by vzniklo křížením ovčáka a „kravaře“ :-)). Skutečně se během několika generací podařilo vyšlechtit dvě různé linie u dalmatinů, které se liší podle toho, jak běží za koňským spřežením (jen někteří psi dokážou běžet za kopyty koně před nápravou). Není to záležitost výcviku ze strany člověka ani sledování jiných psů, ale opravdové „zadrátování“.

To neznamená, že tyto vlastnosti jsou kódovány jedním genem, ale že je spíše může úplně přeměnit mutace v řídícím genu. Takový gen řídí třeba koncentraci nějakého neurotrasmiteru a ta pak rozhoduje o tom, zda se nějaká reakce (sledování stáda) spustí. Samozřejmě z toho můžeme vyvodit, jak velká část chování nás samých má podobný původ. S oblibou přece tvrdíme, že psi se nám podobají, tak proč ne i v tomto?

Mimochodem, podle výzkumů není reakce pasteveckých psů na přiblížení predátora vždy zrovna „inteligentní“ - často zvířeti odpoví postojem, jako by si chtěli hrát. I to ale může být účinné, protože predátora tím zmatou a vykolejí z řízené lovecké akce (tedy tam, kde predátor dokáže příslušný signál jako výzvu ke hře přečíst – u jiného psa, vlka, šakala...

Zdroj: Stephen Budiansky: Pravda o psech, Columbus, Praha 2002

autor Pavel Houser

Psí příslušníci plemene border kolie, jsou nejen roztomilí, ale i nesmírně chytří. Dokážou totiž svému páníčkovi přinést stejnou hračku, kterou mu ukáže třeba jen na fotografii.

Vědci při svých pokusech umístili do jedné místnosti hromadu nejrůznějších psích hraček a v druhé místnosti pejskovi ukázali buď miniaturu určité hračky, nebo její kopii, nebo dokonce jen fotografii dotyčného předmětu. Pak mu přikázali, aby hračku přinesl. Border kolie si velmi rychle srovnala v hlavě co to vlastně páníček chce a požadovaný předmět přinesla. Úspěchy se pochopitelně nedostavovaly hned a byly také rozdílné u různých psů. Stačil ale krátký výcvik a pes začal ty správné hračky neomylně přinášet. Zpočátku mu ukazovali úplně stejný předmět ve skutečné velikosti. Pak přišly na řadu miniaturní kopie a nakonec pouhé fotografie. Podle stejných předmětů i jejich miniaturních kopií, přinesli po krátkém výcviku požadovanou hračku všichni testovaní psi. S fotografií už to bylo horší. To dokázal pouze jeden z pěti psů. Ale i to považují vědci za obrovský úspěch. Podle nich to dokazuje ve zvířecí říši úplně neobvyklou představivost a přítomnost abstraktního myšlení, které je vlastní pouze člověku. Podobné testy například u šimpanzů, nebo delfínů, byly neúspěšné. Vědci si to vysvětlují tím, že border kolie velmi rychle pochopí, že člověk s ní tím, že jí ukazuje určitý předmět, vlastně komunikuje a snaží se mu vyhovět. To je prý důsledkem tisíců let společného soužití psa a člověka, při němž se vyvinuly určité formy vzájemné komunikace, srozumitelné oběma živočišným druhům.

Zdroj: 21.Století, Pavel Přeučil, 15.04.2009

Že psi neopovrhnou konzumací zdechliny, to nepřekvapuje, ale proč se o ni ještě navíc náruživě otírají nebo se v ní přímo válejí? Proč vůbec mají v oblibě nechat své tělo načichnout odporně páchnoucími vůněmi?

Protože podobné jednání bylo zaznamenáno i u vlků, jedná se téměř jistě o pozůstatek společné evoluční minulosti, který by minimálně u vlka měl mít nějaký smysl. Ale jaký? Podle některých autorů vlk chce načichnout, aby mu zbytek smečky pak věnoval větší pozornost očicháváním. Chování je do do značné míry pudové a psi v něm pokračují, i když jsou za ně trestáni. Nicméně neexistuje žádný důkaz o tom, že by páchnoucí vlk nějak kvůli tomu poskočil ve společenské hierarchii smečky.

Druhé, pravděpodobnější vysvětlení tvrdí, že vlk tak maskuje vlastní pach, což mu má umožnit přiblížit se ke kořisti. Tahle možnost se ještě pořádně netestovala.

Pak je tu ale ještě třetí, zřejmě nejhodnověrnější a trochu paradoxní vysvětlení – pach vlka je jen druhotným důsledkem celého chování, primárně jde o to, aby mršina načichla vlkem. Vlk si ji tímto způsobem nějak přivlastňuje, respektive na ni alespoň umisťuje svoji značku (na podporu tohoto názoru lze uvést, že ochočovaný vlk, když ztratí z člověka strach, se mu v jednu chvíli začne otírat o šaty). Vyválet se v mršině by sloužilo k podobnému účelu jako značkování teritoria močí; mimochodem ale není pravda, že vlk toto činí na hranicích svého lovného revíru. Mršiny by byly vybírány proto, že jsou cenné jako potrava, navíc i čichově nápadné ostatním vlkům (asi jako kdyby někdo zprávu umístil raději na nápadné, vyvýšené a ostatním dobře viditelné místo).

Zdroj: Stephen Budiansky: Pravda o psech, Columbus, Praha 2002